„Když tančím, nesoudím, nemohu nenávidět, nemohu sebe oddělit od života. Mohu být jen šťastný a plný života. To je důvod, proč tančím.“ (Hans Bos)
Všechno začalo před více než 10lety, kdy jsem se prvně přihlásila ( nutno podotknout, že spíše ze zvědavosti, něž z opravdového zájmu) do kurzu orientálního tance. Tehdy to byl kurz pro rodiče s dětmi a můj tehdy čtyřletý syn absolvoval první lekce se mnou.
Když se pak můj synek jednoho dne u kuchyňské linky jal hrdě předvádět svému otci jeden z tanečních prvků, vzbudil všeobecné veselí a zároveň zděšení. Technika shimmy je totiž technikou, kdy se učíte, jak rozpohybovat třesením své břicho...
Tím sice skončila éra orientálního tančení u mého syna, ale nastartovala se další etapa, kdy se do tanečních hodin přihlásila moje švagrová, moje neteř, učitelka zpěvu ,majitelka restaurace, lékarnice, mamina čtyř dětí...
Dneska je nás celkem 7 tanečnic, pětice z nás jsou babičky.
Možná, že prvotním motivem už v této chvíli není ani tolik tanec, jako možnost setkávání, sdílení, vzájemná životní pomoc a podpora.
Po lekci tance se pokaždé potkáváme v blízké restauraci, abychom probraly naše "holčičí" témata - děti, vnoučata, partnery, módu, nemoci...Říkáme tomu "terapeutické čtvrtky".
„Tanec je jako rozhovor mezi dvěma lidmi. Povídejte si se mnou.“
(Steven Rodgers)